Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jessika

5. 1. 2010

Jessinka byla náš miláček. Teriér tělem i duší. Jak byla malá tak byla statečná, "nikdy" nespala a měla vše pod kontrolou. Ač vážila sotva kilo a půl, s přehledem dokázala šéfovat oběma vipetkám. Peskovala je, nadávala jim, ale také si je pečlivě hlídala a sledovala jejich divoké hry. Sama se jich bohužel účastnit nemohla. Jednak kvůli své velikosti (lépe řečeno malosti :-))) a v době kdy jsme už měli vipetky dvě také kvůli svému věku.

ObrazekSvé paničce byla oddaná až za hrob. A to doslova! S oblibou jsme o ní říkali, že byla kočka a měla sedm životů. Několikrát  dokázala přežít a obelstít toho jediného nepřítele nad kterým žádný živý tvor nezvítězí. Podařilo se jí přežít pád z balkonu z prvního patra, pád z jedoucího mopedu uprostřed křižovatky, topila se v bazénu a proběhla vosím hnízdem, což je při její velikosti výkon hodný Davida Copperfielda.

Obrazek

Byla neodmyslitelným členem naší smečky a obě vipetky jí respektovaly a měly rády. Ona jim svou lásku projevovala sporadicky, ale s o to větší intenzitou. Když měla svůj den systematicky olizovala Kofolce záda, centimetr po centimetru, pečlivě si dávala záležet na každičkém místečku. Coffee nevěřícně zírala, protože většinu času jí Jessika dávala jednoznačně najevo, že se od ní má držet dál. Přesto, a nebo právě proto, trpělivě držela a nechávala si to líbit.

Ač byla Jessika maličká jako nějaká plyšová hračka, byl to obrovský nenažranec! První stála ve frontě u misek, první přiběhla kdykoliv se otevřela lednička nebo slyšela šustit nějaký pytlík. Zdárně jí v tom sekundovala Niky, ale na Jessiku nikdy neměla. Jessika by pro žrádlo obětovala snad i svůj život! Stačil i pytlík bonbónů na stole a ona pištěla, klepala se, chrochtala, kvičela, štěkala, dupala .... tak dlouho dokud nedostala podíl nebo dokud jsme zdroj jejího šílenství neodstranili.

Odmalička byla zvyklá s paničkou cestovat a tak jí stačilo když viděla, že se balíme a už byla ve střehu. Okamžitě se snažila vyšplhat na tašku nebo kufr, aby jsme ji náhodou nezapoměli. V autě se pak uvelebila na klíně a spokojeně spinkala. Nevíme jak to dělala, ale když jsme se vraceli domů, nastartovala pár set metrů před cílem svoje radary, zvedla ouška a neomylně poznala, že se blížíme k domu.

Žila nádherný život a na své maličké tělíčko se dožila požehnaného věku. O co více byla maličká, o to víc nám dávala lásku, radost a štěstí. Chybí nám tak moc .....     

  

Obrazek